Featured

NOVINKA TÝDNE

Kdysi jsem napsala delší povídku, ke které mě inspirovalo vyprávění mého ekvádorského tchána. Byla o kmeni Amazonek, o tom, co si o nich lidé v Ekvádoru vyprávějí. Postupem času se povídka rozrostla a vznikla z ní knížka Osudové vzplanutí. Pokračovat ve čtení „NOVINKA TÝDNE“

Reklamy

KASPAR COLLING NIELSEN – MOUNT KODAŇ – RECENZE

Mount Kodaň od Kaspara Collinga Nielsena, kterou vydalo nakladatelství Kniha Zlín, je jednou z nejzvláštnějších knih, jaké jsem kdy četla. Myšleno v kladném slova smyslu. Pro čtenáře kniha představuje doslova výzvu, pokud mají říct, v jakém žánru se tento, rozhodně emoce vzbuzující, soubor povídek, pohybuje. Utopie, dystopie, fantasy, zvláštní magický realismus povídce celé vystavěné ve stylu „možná je to všechno jen sen“…

Osobně jsem v Mount Kodaň našla všechny výše jmenované. Jako bonus ještě téměř reportážní styl, který spojuje jednotlivé povídky v podobě jakýchsi intermezz, která popisují historii fiktivní hory Mount Kodaň…

Mount Kodaň, tři a půl tisíce metru vysoká, dánským státem uměle vytvořená hora, vyrůstala v těsné blízkosti Kodaně celých dvě stě let. Vyrůstala jako novotvar zcela odlišný od všeho, co je typické pro dánskou přírodu. I pro všechno, co je typické pro dánskou kulturu a společnost.

Hora poměrně rychle začíná žít svým vlastním životem. Objevují se nové živočišné i rostlinné druhy, vznikají nové druhy pololidí-poloptáků, bohatí zabírají ta nejlepší místa v těch nejlepších pásmech rozbujelé Hory, migranti naopak vyhledávají ta nejskrytější, někdy se zdá, že život je hra, jindy, že hra je život…

Mount Kodaň je útlá knížka, soubor sedmnácti krátkých povídek. Někteří hrdinové procházejí několika z nich, protože se stali neoddělitelnou součástí nového společenství, které se na Hoře vytvořilo a průběžně vytváří. Společenství, které stále více žije bez nutnosti jakýchkoli pout s tradiční dánskou společností, která zůstala kdesi pod Mount Kodaní…

Je to jakýsi sociální experiment, je to vize budoucí společnosti a budoucích společenství, je to něco, k čemu míříme díky současným životním tendencím? Na tohle si každý čtenář musí odpovědět sám… a odpovědi budou nepochybně velmi různorodé…

Kniha Kaspara Collinga Nielsena pro mne byla jedním velkým překvapením… velkým a jednoznačně kladným. Rozhodně se pro mne stala motivací k přečtení ostatních spisovatelových děl, což je něco, co se mi rozhodně nepřihodí u každé knihy, která mi projde rukama…

 

Vydalo nakladatelství Kniha Zlín

1086_mount-kodan-obalka-web

KRISTINA OHLSSONOVÁ – POTOPA – RECENZE

 

Přišla Potopa a s ní se vrátily Kristina Ohlssonová a její nejvýraznější literární postava, Fredrika Bergmanová. Kristina Ohlssonová opustila Fredriku (a s ní i dva nejdůležitější může jejího života, manžela Spencera a šéfa, kriminálního komisaře Alexa Rechta) v roce 2013 a přeorientovala se na zcela jiné literární formy – gangsterce se blížící sérii s Martinem Bennerem a na knihy pro děti.

Nyní, po pěti letech, jak se zdá nadešla ta pravá chvíle, aby Fredrika pokračovala ve svém životě. Od prvních vět knihy Potopa je více než jasné, že Fredričina současnost je ještě těžší a náročnější než kdy byla její minulost. Vražda stíhá vraždu a všechny stopy a důkazy ukazují k lidem, o kterých Fredrika ani v tom nejskrytějším koutku duše nechce věřit, že by byli schopni podobně zvrácených činů…

Napsat o samotném příběhu třeba jen o slovo víc by znamenalo prozradit mnohem víc, než by si budoucí čtenáři přáli. V každém případě nemám ty nejmenší pochybnosti, že příběh, tak velmi uvěřitelný jako kriminální případ i jako příběh několika nešťastných lidí, všechny pohltí opravdu od samého začátku.

Od poslední knihy vydané před pěti lety Fredrika Bergmanová lidsky vyzrála a kdo ji měl rád tehdy, musí k ní stejnou náklonnost cítit i dnes a prožívat s ní všechnu bolest, kterou si prochází v této fázi svého života literární postavy. Mnozí čtenáři – právě tak jako já – si nepochybně budou přát, aby se jim další knihy s Fredrikou dostala do rukou co nejdříve.

Špatné zprávy pro nás pro všechny… Kristina Ohlssonová je v tuto chvíli přesvědčená, že toto je poslední z řady knih s Fredrikou Bergmanovou v hlavní roli. Jako čtenářka jsem zklamaná. Jako autorka chápu spisovatelčinu touhu vydat se prozkoumávat jiné literární formy a tvořit nové postavy, které budou mít nové životy k prožívání a nové cíle k naplňování. Pořád je tady ale slůvko možná… možná uběhne dalších pět let a my se s Fredrikou znovu setkáme…

A pokud ne, je zde jedna jistota… Kristina Ohlssonová bude psát dál a dál bude čtenářům nabízet příběhy, které si je získají.  A ještě jedna věc je jistá… pokud tato kniha skutečně znamená sbohem Fredrice Bergmanové, potom je to sbohem ve skutečně velkém stylu, který si podobná literární postava zaslouží…

1072_potopa_ukazka_01_page_01

Vydala: Kniha Zlín

14/02/1956

            Všimla jsem si toho až letos. Toho, že Nikita Chruščov svůj známý a přelomový projev Kult osobnosti a jeho důsledky pronesl právě na Den svatého Valentina, v den, který mnoho lidí považuje za oslavu lásky. Poodhalil v něm a odsoudil praktiky svého předchůdce, J.V.Stalina, které rozhodně byly vším, jen ne projevy lásky či laskavosti. Ve svých důsledcích Chruščovův projev přinesl propouštění z gulagů v SSSR a postupně i v ostatních zemích socialistického bloku a definitivní konec období kultu osobnosti.
            Ne, opravdu si nemyslím, že Komunistická strana SSSR plánovala svá tajná zasedání a sjezdy podle valentýnských oslav nebo že by v tom nějakou záhadnou symboliku hledal sám Chruščov. Je to jen hezká souhra historických náhod, že symbolická tečka za obdobím krutovlády padla právě na tento den, na svátek, který jedni slaví, druzí nikoli, ale všichni o něm vědí.

Zdroj fotografie: cz.123rf.com

MICHAEL WILSON – JAK ČÍST SOUČASNÉ UMĚNÍ – RECENZE

Publikaci, kterou vydalo nakladatelství Kniha Zlín, Jak číst současné umění jsem dostala k recenzi již před nějakou dobou. Už v té době jsem plánovala cestu do USA, konkrétně do New Yorku… a tak jsem se rozhodla knihu přečíst, ale s jejím hodnocením počkat po té, co budu mít možnost projít si nejznámější muzea moderního umění i ta, která spojují kolekce umění klasického a moderního – Museum of Modern Art, Museum of Art and Design, Whitney Museum of American Art a Brooklyn Museum. Samozřejmě existují mnohá další, ale pětidenní pobyt snad ani víc muzeí a galerií navštívit neumožňuje.

Jak číst současné umění od Michaela Wilsona se zabývá uměním 21. století. Knihu otevírá stručný úvod, kterým autor současné umění charakterizuje jako umění posttrendové (aniž by současně popíral skutečnost, že tak či onak trendy v umění existují a umělci, kteří se chtějí prosadit o nich velmi dobře vědí, sledují je, sledují svoje kolegy, ale také se velmi dobře vyznají v trendech a tendencích minulých).
Dál je kniha vlastně encyklopedií nikoli jen nejznámějších, ale především nejzajímavějších umělců posledních dvaceti let. Ne, všichni se ale narodili řekněme mezi lety 1970-2000, jsou mezi nimi i podstatně dřív narození, kteří ale drží krok se změnami především vyjadřování a sebevyjadřování se: někteří tak prošli etapami umění moderního, postmoderního i posttrendového.
U každého umělce (nebo umělecké dvojice – velmi častý jev) je uveden krátký životopis a zmíněna nejznámější díly, způsoby a důvody práce. Je to opravdu tak trochu návod, jak číst současné umění. K dispozici jsou samozřejmě fotografie zmiňovaných prací a tak mohu celkem zodpovědně říct, že po vysvětlení onoho okřídleného „co tím chtěl básník – zde tedy výtvarník – říct“ byly moje pocity někdy stejné, někdy jsem uvažovala úplně jinak… a jindy pro mne dílo zůstalo dál v mojí vlastní kategorii „umění názvu“, kdy titul byl zdaleka tím nejzajímavějším, co jsem na daném výtvarném objektu našla.
Jak číst současné umění je kniha, kterou už kvůli jejímu encyklopedickému charakteru nelze „přelouskat“ na jeden zátah. Tedy samozřejmě lze, ale s vysokým rizikem, že z množství jmen a děl jich čtenáři mnoho v paměti nezůstane. Je to spíš kniha konzultační a v tomto směru mi skvěle posloužila i před návštěvami (a vlastně i během) zmiňovaných muzeí.
Neměla jsem sice to štěstí, že by v některém z muzeí právě probíhala výstava některého z umělců zmiňovaných v knize, ale měla jsem možnost porovnávat, sama se rozhodovat, jestli pocitově tohle či ono podle mne ještě patří sem nebo už tam (a mnohdy opravdu není tou dělící linkou přelom tisíciletí, ale čistě a pouze přístup autora k tomu, jak zvolené téma prezentuje)… což je z mého úhlu pohledu to nejcennější, co mi kniha mohla dát, když ne úplně nový, tak rozhodně pozměněný, pohled na to nejsoučasnější umění…

Hodnocení: ****

Foto: Kniha Zlín

Co v knize nebylo, ale být mohlo nebo byla kniha určitě nápomocná při vnímání jednotlivých děl:

          Rosemarie Trocher: Copy me (MoMA)

        Robert Gober: Untitled (MoMA)

       Součást výstavy Sonic Arcade (MAD)

     Studio PKS – Polyphonic Playground (MAD)

    Derrick Adams: Keep Your Head Down and Your Eyes Open (MAD)

Jean-Michel Basquiat (Brooklyn Museum)
Fotografie: autorka blogu